Rudovous: Vábení dračího srdce (in: Tři kruté příběhy)

10.04.2021

I. Chlápek v kobce
"Ty hroudo zkaženýho masa! Prašhubo! Tady shniješ, abys věděl, žes měl držet ten svuj otlemenej zobák!" kopal vyschlý žalářník do svalovce přikutého palec tlustými řetězy ke kamenné zdi cely. Celá scénka působila, jako by se týden hladovějící myš ocitla tváří v tvář spoutané šlechtěné kočce.
Vězeň převyšoval svého trýznitele nejen mohutností a nadlidským osvalením. Měl pečlivě zastřižený plnovous, ze kterého čněly dlouhé, od splétání do copů vlnité kníry, pěstěnou ohnivou hřívu a vláčnou pleť udržovanou celá léta vonnými oleji a mastmi. Bylo to na první pohled patrné, ačkoli měl přes obličej dvě výrazné šmouhy od bláta, ve vlasech vcuchanou slámu a oblečený byl jen v prostinké bederní roušce. Tomuhle chlapisku by slušelo spíš velet zástupům po zuby ozbrojených vojsk, ne pobývat v kovových klepetech pro ničemy.
"Pflus!" plivl sušinka vězni do tváře, otočil se na fleku a vypadl z páchnoucí kobky.
Rudovlasý pořízek se překvapivě rychle (na to, že ho ještě před okamžikem žalářník nevybíravě seznamoval s kvalitou své obuvi) narovnal a začal pracovat na poutech. Vykroutit se nemohl, železa byla příliš těsná. Jediné co mu zbývalo, byla hrubá síla - a to nebyl problém.
Na vlhkých kamenech stropu se srážely kapky vody a padaly do několika kalužin, pomalu se vsakujících do spár mezi popraskanými dlaždicemi. To jejich monotónní bubnování už lezlo Walhelmovi, tak se svalnatý vězeň jmenoval, na nervy. Nehodlal strávit v nepohodlném a špinavém vězení dobu delší, než bylo nezbytně nutné. Poté co rozrazil okovy, které mu svíraly zápěstí, švihem o kámen čnící ze zdi, bylo jen dílem okamžiku, než si roztáhl pouta na nohou.
"Pche! A pak že se do téhle pevnosti nikdo nedostane!" ušklíbl se. Před očima se mu promítla scénka z hlavního náměstí... Nahastrošil se jako trhan, on, Walhelm! Převrhl pár stánků, z veřejné maštale vypustil koně a nahlas se obul do Jetrikových kouzel. Ti hlupáci ho pak odvlekli přímo do hradního podzemí... Díky Jetriku, máš vážně dobře vycvičené biřice! Teď se konečně uvidí, jak dobře si střežíš Dračí srdce, ty shemitský ďáble a šibale! Seberu ti ten tvůj mocný klenot a uvidíme, jestli se i nadále budeš ve své zemi těšit nezměrné úctě! Jestli budeš dál ovládat krále... Cha! Spousta dobrých důvodů, pokořit tě.
"Pche!" odplivl si divous Walhelm.
Rámus a skřípění, jak Walhelm likvidoval pouta, přivolaly vyschlého žalářníka zpátky.
Ten trouba! Místo, aby zavolal pomoc, vlezl dovnitř a pokusil se Walhelma spráskat bičem. Blbec! Ne, že by to s bičem neuměl, to zase jo, ale nevzal do zaječích, ani když Walhelm dvakrát bezpečně uhnul s lehkostí pohybů šelmy, která v něm vyrostla díky drsnému severskému původu a letům strávených v horách rodného Vanaheimu.
Sušinka rozzuřeně vykřikl cosi nesrozumitelného a začal kolem sebe šlehat a práskat hlava nehlava.
Walhelm ani nečekal, až se unaví. Vyrval ze zdi zničené okovy a mrštil jimi přímo po žalářníkově hlavě. Bylo to až příliš snadné: hubeňour se lekl, bičem švihl pod vlastní nohy a jeho dlouhé smyčky se mu pevně omotaly kolem kolen. A tak se žalářník rázem ocitl rozplácnutý na zemi, návdavkem s řádnou modřinou na tváři po okovech a s jelitem na stehně.
"Takže!" klekl mu na hrudník celou svou vahou obrovitý Vaniřan. Ozval se typický zvuk lámaných žeber a žalářník těžce zaúpěl.
"Tohle," pokračoval nevzrušeně Walhelm, jako by si právě klekal k pikniku do trávy, "máš za ty facky!" a přiklekl na další žebra. "A tohle za kopance!" vstal a rozpřáhl se nohou proti bezmocně dodělávajícímu muži.
Výkop to by bravurní! Hlava bývalého žalářníka by opsala slušný oblouk, ale zadržela ji pevná vazba krčních svalů. Lebeň se roztříštila a na Walhelmových sandálech ulpěla kluzká rudošedá hmota. Moc jí v puklé dutině nebylo.
"Fuj, to je hnus!" otřel si Walhelm pozůstatky žalářníkovy inteligence o jeho pozůstatky tělesné. Potom sebral ze země povalující se zbraně. "Bič a dýka? Hm, meč to neni, ale což! Určitě se tu někde bude taky nějaký povalovat," mumlal, když dýku znalecky těžkal a prohlížel - byla to dobrá zbraň z několikrát kalené oceli, možná až příliš dobrá na řadového gardistu. Její čepel byla silná a leskla se do modra, jílec padl do dlaně jako ulitý a povrch měl upravený přesně tak, aby dýka při hodu nevyklouzla příliš brzy z ruky. Ne, to určitě nebyla běžná výbava - tenhle žalářník musel mít pro zbraně slabost, nebo k dýce přišel nějakou šťastnou náhodou.
Jak tak Walhelm žalářníka odhadoval, byla to spíš ta náhoda.

...

  • KOUPIT (klikni)

Kniha vyšla v edici Pevnost a obsahuje tři novely: Jakub D. Kočí - Rudovous: Vábení dračího srdce, Jan Hlávka - Vyrovnání, Richard Šusta - [PrintScreen] Osvícené myši.

  • Vydáno s časopisem Pevnost 2/2011: 31. ledna 2011
  • Editor: Boris Hokr
2021 JP&D | Všechna práva vyhrazena.
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky