Jablečné víno (in: Kočas 2002)
Jeden je veliký, má pokřivená křídla,
jen smrt a prokletí je jeho korouhev,
jeden je mocnější, než pirát u kormidla,
když havran proletí, jak děsuplný řev.
* * *
Dlouho ji pozoroval. Ukrytý. Trhala nějaké květy, a když už jich měla dostatek, házela je po větru, v bláhové touze, že se i ona bude moci jednou naučit létat.
Odhodila poslední a začala se s rozpřaženýma rukama točit, potom zavřela oči, vychutnávajíc si každý sebemenší záchvěv větru. Černé vlasy, čechrané jeho rozmarem hned na jednu a zase na druhou stranu, připomínaly smuteční prapor.
Smuteční prapor... Sklopil oči a pomalu se otočil, zpět k hlubině Černého lesa.
Dívka vesele napodobovala zvuky ptáků. Opět na ni pohlédl. Vyloudila na jeho tváři letmý úsměv, to když se snažila napodobit kolibříka, mávajíc zběsile pažemi. Pak se ale definitivně rozhodl odejít. Musel, čekala ho práce.
Neprostupné houštiny se před ním samy rozestupovaly. Klikaté větve uhýbaly, kořeny uskakovaly před jeho kroky. Les byl stále tmavší. Šeptal podivný příběh o smrti, smutku a bolesti, ale on byl již zvyklý. Občas se zastavil a zaposlouchal. Hledal střípky naděje, ale nacházel jen trny napuštěné jedem. Les neuměl vyprávět veselé příběhy. Nikdy žádnou nezažil. Ani jeho pán.
Došel až do samého středu, kde stála věž. Černá a tajemná jako obloha nad lesem, jako les, jako jeho šat i oči. Havrani okolo ní kroužili a prováděli rituál k přivolání deště. Když ho uviděli, přestali a jeden z nich se mu snesl na rameno.
"Už na tebe čeká," řekl a zase vzlétl mezi své druhy.
"Já vím," zašeptal spíš pro sebe muž a vešel do svého obydlí.
* * *
"Dino!" rozlehl se křik macechy domem, "no tak, sakra, kde vězíš! Dino!"
Dívka rychle sklidila svou domácí observatoř, kterou si tajně zřídila na půdě a spěchala dolů.
"Holka jedna zatracená! Už ať seš tady, nebo..."
"Už jsem tady, maminko," vběhla do koupelny.
"Na co čekáš, umyj mi záda!"
"Jistě, maminko," uklonila se úslužně dívka, vyhrnula si rukávy a naklonila se nad vanu pro kartáč.
Fialkový šampón příjemně dotvářel atmosféru večerní koupele. Dinina hladká dlaň něžně pečovala o místa, která před chvílí druhou rukou vcelku nevybíravě masírovala kartáčem. Její dlouhé vlasy spadaly přes macešina ramena až k místům, kde se jí ňadra dotýkala hladiny.
"Ano... Tak... Ještě..." přivřela macecha slastně oči a vychutnávala si doteky dívky, která byla jen o málo mladší než ona, "máš tak nádherné vlasy, jak ten nejtemnější samet, Dino," řekla a začala si s nimi hrát.
"Ale maminko, jsou to jenom vlasy, jako má každé děvče," snažila se jí vymanit Dina.
"Kdepak," odporovala, "jsou nádherné. A přitlač trochu víc! Jak můžeš být tak nešikovná!"
"Promiňte, maminko..."
Bublinky šampónu nehlučně praskaly a končily tak svoji krátkou existenci na tomto místě. Každá z nich uvolnila další nepatrný obláček voňavého tajemství, který se potom začal potulovat po koupelně a svádět macechu k nepřístojným myšlenkám. Stačilo patnáct takových rozmarných obláčků, aby ji přemluvily k činu. Macecha strhla dívku před sebe a snažila se ji neohrabaně políbit. Klouzala při tom ze strany na stranu vanou, jako ulovený lachtan v rybářské bečce, takže Dině nedalo příliš velkou práci se vysmýknout z jejího sevření. Začala couvat, ale v tom okamžiku bosé nohy uklouzly po politých dlaždicích na podlaze a dívka upadla, přičemž narazila zátylkem o topení. Svět se najednou ztratil. Koupelna byla jen vzpomínkou a všude kolem se pohupovaly červené a modré skvrny rozlitého inkoustu. Kdo ví, proč se některé z nich smály a pokřikovaly neslušná slova.
Dům naplnil macešin vyděšený výkřik.
* * *
Smrt seděla za stolem, jako obvykle.
"Dáš si kafe, nebo čaj?"
KOUPIT (klikni)
Další autoři ve sborníku: Miroslav Žamboch, Leonard Medek, Martin D. Antonín, Lucie Lukačovičová, Jana Rečková, Ivana Kuglerová, Zdeňka Lukovská, Pavel Renčín, Sithartai, Edita Dufková, Alžběta Trojanová, Zbyněk Rohlík, Jakub D. Kočí.
- Editor: Michael Bronec
- Vydáno roku 2002 v nakladatelství Straky na vrbě.
Povídka vyhrála soutěž O havraní pero.
Recenze
(Jan Pechanec)
(Silver)
(Rostislav Weber)