Kdo tancoval s povětrnou vílou (in: Pod kočičími hlavami)

Pod lampou stíny hutní,
žebráci sólo tančí,
večer má další smutný nároží.
Pod lampou stíny houstnou,
kanály krysy ztrácí,
v ulicích víly tloustnou, souloží.
* * *
Pod gotickým kostelem už dávno nesvítila lampa, jen tak poblikávala. Beáta s odbarvenými vlasy tam čekala každý večer, až si jí všimnou zákazníci nebo ti druzí - sama nevěděla, co je lepší, protože obojí bylo svým způsobem děsivé. Slizký chlap, často taxikář, nemytý, obtloustlý, vulgární... Tak co, za kolik kouříš, he? Cože, nedám ti víc než dvě. A co to vostatní? To si snad děláš kozy! Si ho radši vyhonim sám, ty vole...
A takových se má ještě doprošovat!
Ti druzí byly přízraky - příliš hmatatelné stíny špatností. Navštěvovaly ji, honily a chtěly pohltit, nebo možná jen vystrašit? Nevěděla, co vlastně doopravdy chtějí - co jí mohou udělat, a jestli vůbec něco.
Na kanále pod rohem chodníku u Hlávkovy koleje se několik myší s pištěním přetahovalo o kus igelitky. Od Jiráskova mostu se ozval lomoz a chrčení - ulicí vzhůru si to namířil obrovský tank s hákovými kříži na bocích. Beáta se rozeběhla pryč - věděla přesně, co bude následovat: Němci postřílí ukryté parašutisty v tom barokním kostele naproti. Ti za chvilku vyjdou: jeden jako řešeto, dva s prostřelenými spánky, jeden bez spodní čelisti... a poženou se za ní až na Výtoň a do Vratislavky. Potom budou celou noc bušit na domovní dveře.
Ne! Děkuji, nechci! letělo Beátě hlavou, když dobíhala na křižovatku pod budovou jaderné fakulty. Zastavila ji starší žena v uklízečských hadrech a poprosila o oheň. Prostitutka zašátrala v kabelce, ale než stačila vytáhnout zapalovač, žena se rozkřičela. A popraskala v nespočtu bodných ran. Krev z ní crčela jako z nějakého bizarního vodotrysku.
I Beáta byla v tu chvíli celá od krve. Odstrčila od sebe přízrak a utíkala dál. Žena ji naštěstí nesledovala, jen sprostě nadávala. Prostitutka by dala krk na to, že tady ještě včera nebyla... Zato dělníci padající z lešení benediktinského kláštera ji nepřekvapili. Ti byli ale jen kulisa - za zdí a příliš daleko, než aby jí mohli ublížit.
U hospody Na Slovanech se podívala na hodinky.
"No nazdar!" zanadávala. Jako by přízraky byly smluvené a tank vyjel o pět minut později než posledně... Nebo ji tolik zdržela ta nová na křižovatce? Bylo to vlastně jedno. Jestli se chtěla vyhnout klučinovi s břitvou (a to musela!), potřebovala se rychle dostat na nábřeží.
Stihla to jen tak tak, už na krku cítila jeho smradlavý dech, ale k Vltavě si za ní netroufl - to už měla dávno vyzkoušené.
"Příště tě chytnu! Nejdřív ti odříznu bradavky a pak vydloubnu voči!" hulákal puberťák přes zábradlí. Nevšímala si ho, měla dost práce s kličkováním a poskakováním po ostrůvcích rozpadající se vozovky, aby nespadla do proudu mezi šklebící se a napuchlé utopence.
Konečně vyběhla na Výtoň. Mrkla na sloup s chronometrem.
"Dělej, holka! Dělej! Za chvíli tu bude..." hecovala se.
Vořech s ujetými packami zběsile štěkal zpod obrubníku tramvajového ostrůvku. Nebyl nebezpečný - nemohl za ní, což se ovšem nedalo říct o opilci se střepem zaraženým do čela; motal se jí v patách až pod dunící železniční most. Když ale uslyšel vlak, rozplynul se. Teď šlo o vteřiny! Z vlaku jich vyskáče nejmíň patnáct, někteří vcelku, jiní po kusech. Musí být u domu dřív než oni! Musí!
"Juííí!"
"Na ní!"
"Ejchú!"
"Chyť jí!"
"Nandej jí to!"
"Ho, hóó!"
Jednonohá dívka dopadla přímo vedle Beáty: "Dej mi punčochy!" vyštěkla a ještě ze země se jí sápala po kotnících. "Tu nohu mi tam můžeš nechat!" chytila prostitutku.
Beáta se jí vysmekla a zdrhala dál.
Před domem jí kdosi strhl kabelku. Naštěstí už měla klíče v ruce. Ani si nevšimla, jestli to byl obyčejný zloděj nebo někdo z vlaku.
Schody brala po třech; vyběhla do pátého, odemkla ocelové dveře na půdu, kývla na oběšence s promodralým jazykem (už dávno spolu uzavřeli příměří) a zaplula do bezpečí svého bytu...
Nebudu! Už tady nebudu! pulsovalo jí hlavou, když máchala zkrvavené šaty ve vaně.
* * *
"Padesát šest, šedesát jedna..."
"Tos měl větší kliku než já, mám mizerný tři pětky," vysypal si Karlos do dlaně obsah kelímku s nápisem Coca Cola.
"Seděl jsem hned u brány a ani mě neprudili policajti. Jenom se do mě pořád vobouval ňákej zakuklenej blb," na to Pankrác.
"Dyť řikám, že seš klikař."
"Klikař? Umolousanýmu kilču řikáš klikař? To seš teda dobrej. Vzpomeň si v létě, vobčas se našla i stoeurovka, ale tohle je fakt na hovno!"
"Hm. Máš recht," souhlasil Karlos. "Hele, zajdem na jedno na Národku?"
"Jo. Co taky jinýho."
A tak šli. Když procházeli okolo houfu u Karlových lázní, Pankrác svého kamaráda zastavil: "Koukej na ni!" ukázal na jednu bezva kost v modré minisukni a červených punčochách.
"Tý vago! Ta má nohy až na zem."
"Seš fakt mimo, brácho, mluvim vo tý naditý šrajtofli, co jí čouhá z vaku," špitl Pankrác.

• KOUPIT (klikni)

Autoři ve sborníku: David Bimka, Filip Gotfrid, Alexand Kazda, Jakub D. Kočí, Martin Kolář, Lucie Lukačovičová, Jaroslav Mostecký, Petra Neomillnerová, Jiří W. Procházka, Pavel Renčín, Michal Špaček, Františka Vrbenská, Miroslav Žamboch.

• Editoři: Antonín K.K. Kudláč, Ondřej Jireš
• Vydáno 1. listopadu 2007 v nakladatelství Triton

Recenze

(Martin Fajkus)

(Jan Regis Havliš)

(Jan Křeček)