Mahalova sekera, Logrusův příběh (in: Thorin 2/2000)

Tomášovi

Podzim kroužil s havrany v povětří nad Osamělou horou. Logrus šel kousek na sever od ní, aby ho ostatní trpaslíci neviděli. Každý ale věděl proč tam chodívá. Došel až za malé návrší, kde si vybudoval lavičku z kamenů a hlíny. Někdy totiž čekal i několik hodin, ale dnes věděl, že tu bude krátce. Doma již vše potřebné na výpravu sbalil, aby, až se vrátí, mohl hned vyrazit.

Lavička vypadala pohodlně a také taková i ve skutečnosti byla, umístěná ve stínu mladé břízy. Logrus se trochu více zachumlal do deky, kterou byl ověšen, ale neposadil se. Nemohl, hořel totiž nedočkavostí. Lavička se k němu proto obrátila zády, on si toho však ani nevšiml. Hejno černočerných havranů se sneslo okolo něj na zem.

* * *

Hora se začala mračit a všechno okolí potemnělo. Dokonce se objevil i bouřkový mrak s kroupami a vztlakovou výškou alespoň deset kilometrů. Dokonce se objevil i bouřkový mrak s kroupami a vztlakovou výškou alespoň deset kilometrů. Ogus si dělal o Logruse starost a vydal se mu spolu s deštníkem naproti. Našli ho, trochu doutnajícího, jak se zasněně loudá nečasem zpátky k Ereboru.
"Propána, Logrusi! Jak to vypadáš! Co se ti stalo!"
"Co prosím? Je snad něco v nepořádku?"
"Vždyť jsi celý začouzený. A ten déšť ti snad nevadí? Měli jsme starost."
"No, dobře, trochu jsem se nechal unést, ale až ti budu vyprávět, co je nového..."
"Já myslím, že potřebuješ horký čaj, takže pohni, ať už jsme doma," ukončil nakonec Ogus rozhovor, "tam bude na povídání času dost."
Doma bylo teplo a útulno.
* * *
Čaj měl vůni jasmínu a chuť dálky, z které ho dovezli. V houpacích křeslech bylo příjemné posezení, na stěně visela rodová sekera, zdobená drahými kameny a popsaná mnoha generacemi. Ty nejstarší runy už mnohdy ani neuměli přečíst, ale možná že už ani ony samy nevěděly co znamenají. Logrus se stále vrtěl. Takřka za každou větou, kterou řekli, upozorňoval na svůj spěch, jenomže Ogus ho nechtěl nikam pustit, alespoň ne před skončením deště.
"Už bych měl vyrazit," začal se opět zdvihat Logrus z křesla, "cesta bude dlouhá."
"Ještě počkej," usadil ho zpět Ogus, "takže říkáš, že ti Křik přinesl dobré zprávy?"
"Přesně tak, ještěže ty havrany máme. Tak snad abych už šel."
"No a jaké jsou to zprávy?"
"Vždyť už jsem o nich mluvil asi pětkrát. Mám pocit, že se mě snažíš zdržovat."
"Chápej přeci, že mám strach. Bombur má s takovými dalekými cestami své zkušenosti. A ty jeho historky... Vzpomeň třeba na vyprávění o Temném hvozdu..."
"Já se ale nebojím, jsem přeci synem bojovníka," prohlásil radikálně Logrus a vstal, "teď už mě nezdržuj, musím spěchat, jinak se tam nedostanu včas."
Několik posledních krup udeřilo do kamenné brány v Ereboru, když jí Ogus pomalu zavíral. Potom už jen hustě pršelo. Logrusova mohutná postava, s pohupující se sekerou a tornou na zádech, v tom dešti záhy zmizela.
* * *
Pár dní Logrusovi trvalo, než se zase po dešti našel. Možná by bylo skutečně lepší, kdyby vyrazil až po něm. Jenže to mu nedočkavost nedovolila. Nikdy se ho neptala. Ale teď už to stejně nebylo podstatné, ba dokonce ani přídavné, protože čas neuměla vrátit ani ona. A tak spolu putovali časem i nečasem, cestou i necestou, prostorem i podprostorem, protože Logrus byl pořádný trpaslík a rád dělal věci pečlivě.
* * *
Ráno ho probudilo známé mravenčení v pravém palci u pravé nohy. Poblíž musela být bitva. Mravenčení v levém palci na téže noze by ohlašovalo špatné počasí. Trpaslíci mají totiž na každé noze dva palce kvůli stabilitě.

• KOUPIT (klikni)

• Vydala Společnost přátel díla pana J.R.R. Tolkiena v roce 2000.